Brusel není žádné monstrum, říká nizozemský spisovatel Arnon Grunberg
Marek Toman
Arnon Grunberg (1971) se nebojí kontroverzních námětů. Svůj román Gstaad (přeložila Veronika ter Harmsel Havlíková, Dybbuk 2015) původně raději vydal pod pseudonymem a i dnes může tento text působit jako určitá obhajoba zvrácenosti. Grunberg ovšem kromě krásné literatury píše i reportážní knihy – například ze svých pobytů u nizozemských vojáků v Afghánistánu a v Iráku. V Praze byl jako host Festivalu spisovatelů.
Hlavní postava vašeho románu Gstaad není zrovna typický románový hrdina… ...já bych si s vámi dovolil hned na úvod nesouhlasit. Co je to typický románový hrdina? Kdyby byl příliš normální, příliš obyčejný, prózu by to naopak oslabilo. Řekl bych, že je trochu extrémněji založený, je podivínský, ale zároveň je schopen s lidmi dobře vycházet. Pracuje jako zubař, jako lyžařský instruktor v horském středisku, v hotelu, sociální hry mu jdou velmi dobře.
Ano, jazyk ovládá na vysoké úrovni, ale jaksi tomu schází obsah. Obsah tam je, jenže odlišný od toho, co známe. On se jazyk naučil používat jako štít proti světu, jako lék. Nejprve aby se ochránil, pak aby zranil druhé. Já bych se za něj ale postavil. Řekl bych, že to není zlý člověk. Samozřejmě zabije to děvče, spáchá hrozné věci, ale zlý člověk to není. Je jen nemocný, je to pacient – a to není to samé.
Proč se potřebuje bránit světu, čeho se bojí? Bojí se lásky. Láska je vždy spojená se strachem. Člověk se bojí, že o lásku přijde, že nebude milovat dost hluboce nebo nebude dost milován, že ho ten druhý podvede, že ho opustí. Navíc v okamžiku, kdy láska začne být příliš spolehlivá, příliš bezpečná, tak její oheň uhasíná, protože láska je také vášeň. V mém románu nejde ale pouze o strach z lásky, ale také o... Proč ten chlapec hledá nevinnost? To byla jedna z otázek, které jsem si kladl. Myslím, že dospělým už nevěří a jedinou příležitost, aby uviděl čistotu a poctivost, mu poskytne to děvče.
Hrdina spolu se svou matkou putuje z jednoho evropského města do druhého, jsou to vlastně moderní migranti… Lidské bytosti migrovaly vždy a vždy migrovat budou. Myslím si, že bychom si měli zvyknout na skutečnost, že lidé odcházejí a přicházejí. Co je stát? Koncept národního státu je převážně záležitostí 19. století a já bych řekl, že jsme se od té doby posunuli a že dnes už můžeme být daleko otevřenější. A nejen v kosmopolitních městech, jako je New York, který je opravdovým multikulturním centrem, kde lidé skutečně žijí mírumilovně pohromadě – takže to není jen ideál, dá se to uskutečnit. Strach z těch, kteří přicházejí odjinud, není založený na realitě, ale na fantazii. Jedním z nejhorších problémů Evropy je přístup politiků, kteří sázejí na to, že si s tím strachem pohrají, místo aby ho oslabovali a sváděli stranou.
Vy jste se ovšem také vypravil za nizozemskými vojáky vyslanými do Afghánistánu, do docela jiných podmínek. Jaká to byla zkušenost? Změnila mi život. Samozřejmě, ty vojáky do Afghánistánu někdo poslal, nerozhodli se sami, politici jim řekli, aby tam šli. Možná proto se sami válkou příliš nezabývají. Myslí na své ženy, spoléhají na své kamarády, mají strach, že přijdou o život... Někteří to berou jen jako dobrodružství, jsou ale mezi nimi také idealisté, kteří věří, že mohou Afghánistánu pomoci. Afghánistán je však dnes v takovém rozvratu, jaký před deseti lety nikdo neočekával. Když budete mluvit s Afghánci, řeknou vám, že jejich země je na tom hůř než dřív, že míří nesprávným směrem – a to je tragédie. Totéž se dá říct o Iráku. Myslím, že důvod, proč Barack Obama pořád nechce poslat vojáky do Sýrie, souvisí s dvěma velkými prohrami Západu: v Afghánistánu a v Iráku.
Evropští politici někdy říkají: Vyřešme problém tam, kde vzniká, pošleme tam peníze a vojáky. Peníze? Snad. Jenže ty taky mohou skončit v rukou několika málo místních lidí nebo třeba v Dubaji. Víme, že peníze poslané do Afghánistánu skončily na dubajských účtech afghánských boháčů. Vojáci samozřejmě rovněž nejsou řešení. Jestli chceme mít z Afghánistánu stabilní zemi, poohlédněme se po něčem jiném... I když si tedy nejsem jistý, jestli se dá stabilní režim vůbec vystavět zvenčí. Jak toho chcete dosáhnout, zvlášť když se jiné mocné státy jako Pákistán nebo Rusko snaží udržet Afghánistán naopak nestabilní? Platí to i o Iráku; je nestabilní, protože Írán a Saúdská Arábie v Iráku nepřímo válčí. Podobná situace je v Sýrii. Nemůžete zabránit lidem, aby se vystěhovávali z válečné zóny nebo ze zóny, kde vládne extrémní chudoba. Pokud cítí tu touhu přijít, tu potřebu zachránit si život, tak přijdou. Nějaká zeď je nezastaví.
Jste zastáncem sjednocené Evropy – proč? Koncept EU má mnoho podlaží, ale tou hlavní myšlenkou je zabránit, aby se zopakovala druhá světová válka. A to se daří až neuvěřitelně dobře. Už si ani nedokážeme představit mladého Francouze, který by zemřel jen kvůli tomu, aby se nějak posunula hranice mezi Německem a Francií. Ale právě protože si nedovedeme představit, že by v Evropě vypukla další válka, začínáme být trochu příliš... klidní. Už nevěříme, že by se mohlo znovu vrátit třeba to, co se dělo na Balkáně v devadesátých letech, a i proto se ozývají výzvy Evropu zase rozdělit.
Brusel není žádné monstrum. Možná je trochu příliš velký a někdy líný, ale Brusel nikdy nezačal žádnou válku. Jmenujte mi jediný příklad, kdy by vzal život lidské bytosti. Nic takového se nestalo. Možná dělá chyby, možná neutrácí peníze moudře, ale ve srovnání s jinými velkými subjekty je to opak monstra. Věřit, že Brusel je nepřítel, znamená vybrat si špatného nepřítele.
Co je za protiunijním cítěním? Často je to nový nacionalismus. Říkají, že musíme chránit národní stát, že Nizozemsko je jen pro Nizozemce, že musíme zabránit tomu, aby sem přicházeli lidé z Maroka nebo z Tuniska, že musíme zůstat křesťany – přitom do kostela u nás nikdo nechodí... Jsou to jen prázdné věty a nacionalismus je síla, která může přinést pouze zlo...