Nejnovější román Tirza (2006) získal už cenu vlámských knihkupců Zlatá sova a cenu Libris. Hlavní postavu románu, stárnoucího Jörgena Hofmeestera, kromě rozpadu manželství a finanční krize zasáhne ztráta milované dcery Tirzy, která se po maturitě se svým marockým přítelem vydala na velkou cestu po Africe. Tirzu představil Grunberg na letošním pražském Světě knihy.

Čtenář by z románu Tirza usuzoval, že vás k jeho napsání vedlo otcovství. Vy však tvrdíte, že hlavním impulzem bylo narození vašeho kmotřence, po němž se s vámi stala podivuhodná proměna. Co jste tedy zažíval? Uvědomil jsem si, že s narozením miminka se úplně mění pořadí hodnot, že už nejde o nějaké termíny odevzdání, ale vše se točí kolem dítěte. Pociťoval jsem i fyziologické změny a měl jsem noční můry, že se tomu dítěti něco stane. I když byly naprosto nereálné, protože ještě neumělo chodit. Ale mně se pravidelně zdálo, že vběhne pod auto. Podstatné v knize je jedno z témat – matka opustí na tři roky rodinu.

Je to zároveň i vaše polemika s tím, že žena má právo opustit svou mateřskou roli? Návrat té ženy je určitým katalyzátorem v příběhu, takže fakt, že byla tři roky pryč, vlastně nemá pro děj nějakou zásadní roli. A pokud jde o to, zda má žena právo opustit rodinu pro vlastní rozvíjení osobnosti, na to nemám vyhraněný názor. Moje postavy jednají určitým způsobem, já na to nemám vliv a neměl jsem v úmyslu se k té otázce vyjadřovat formou románu.

Pro mne je v Tirze důležité téma stárnutí, příběh člověka, který se cítí nicotný, a když přijde o práci, své síly zaměří na výchovu dcery, kterou zase ztrácí. Ale zároveň je pro mě důležité i neporozumění muže a ženy. Na co kladete důraz vy sám? Vztah mezi mužem a ženou a nemožnost porozumět si je v knize pro mne v podstatě vedlejší. A co se týká stárnutí, tak to, že Hofmeester dostává výpověď pro přebytečnost, nijak nesouvisí s jeho s věkem, to by se mu mohlo stát v jakémkoliv věku. Pro mě je centrálním tématem vztah otce a dcery. Při psaní téma jako pojem není vůbec důležité, vycházím jen z toho, že postavy jsou v určitém vztahu. Jaké to je téma, to je spíš něco pro hodinu literatury, spisovatel se tím při psaní vlastně vůbec nezabývá.

Jako čtenářku mě nadchlo, jak dokážete vystavět dramatickou situaci, jakým způsobem spolu postavy komunikují, jak na sebe štěkají své pravdy. Lze v záchvatu vzteku říct cosi podstatného a pravdivého? Je upřímné totéž co pravdivé? Nebo je pojem pravdy pro vás relativní? Souvislost mezi pravdou a upřímností není tak docela přímá. Každý spisovatel usiluje o to, aby to, co píše, byla pravda, ale kdyby lidé byli k sobě naprosto upřímní, veškeré mezilidské vztahy by vlastně byly nemožné. Při psaní jde o to psát pravdivé věci, ale asi neexistuje člověk, který by byl totálně upřímný, a je dobře, že neexistuje.

Jak velkou roli má podobnost Tirzina přítele s teroristou z 11. září Muhammadem Attou? Muhammad Atta je samozřejmě podobně jako bin Ládin symbol terorismu a islámského extremismu, avšak tu podobu v něm vidí Hofmeester. To je prostě vize Hofmeestera – pro něj je nový dceřin přítel, který je marockého původu, zosobněním ohrožení zvenčí, tak jako lidé na Západě vnímají ohrožení islámem.

Po 11. září vznikla v Americe i jinde řada románů, které se vztahují k událostem 11. září.Sledujete tuto literaturu? V mém románu ten samotný atentát nehraje tak závažnou roli. Také se kniha neodehrává v New Yorku, kde nyní žiji – na rozdíl od mých jiných knih. Tady jde mnohem víc o to, že atentát způsobil změnu v myšlení lidí, takhle v knize figuruje. Tedy je to symbol té změny, nedůvěry ke všem, kteří se nějakým způsobem odlišují, ať už jsou to přistěhovalci, nebo prostě skupiny lidí, kteří jsou jiní než my.
Hofmeester je redaktor, který se věnuje východoevropské literatuře, a je propuštěn proto, že o ni není zájem. Vy jste založil nakladatelství Kasimir, které se této literatuře také věnovalo, a zkrachoval jste… Znamená to, že nizozemští čtenáři nestojí o literaturu z východní Evropy? Krach nakladatelství se zaměstnáním Hofmeestera nijak nesouvisel. V románu se pořád mluví o tom, že všude s sebou nosí rukopis ázerbájdžánského autora. Tím se chce říct, že to je prostě nějaká poměrně obskurní literatura, ale neznamená to, že se to týká východoevropské literatury obecně nebo že by to něco mělo vypovídat o zájmu nebo situaci téhle literatury na nizozemském trhu.
Bylo vám třiadvacet, když vyšel váš první román. Věděl jste už od dětství, že je psaní váš osud? Já jsem naopak chtěl být hercem, a teprve když jsem ten svůj první román napsal, dospěl jsem k závěru, že bych se možná mohl věnovat psaní, ale i to bylo s rezervou. Vlastně jsem vycházel z toho, že třeba tak deset let se budu věnovat psaní a pak zas zkusím něco jiného a až postupem let, s každým novým románem jsem teď přesvědčený o tom, že psaní už skutečně ke mně patří. Ale jinak se dá říci, že to svoje osudové určení jsem vlastně objevil poměrně pozdě.